Gymnázium Josefa Ressela Chrudim
Tel. / fax.: 469 669 500 | E-mail: info@gjr.cz
Josef Ressel
Text je z převážné části upravenou verzí úvodní stati publikace Dr. Jiřího Charváta a Mgr. Pavla Kobetiče "Josef Ressel a Chrudim", vydané roku 1987 chrudimským muzeem; stať o literárním ztvárnění osobnosti J. Ressela zpracoval PhDr. Miroslav Bastl, CSc.,
Josef Ressel
Dle matriky pokřtěných římskokatolického (tehdy děkanského) úřadu v Chrudimi se Josef Ludvík František Ressel narodil dne 29. června 1793 v domě čp. 124/I v Chrudimi v Široké ulici. Resselovi rodiče Antonín Heřman Ressel a Marie Anna, rozená Konvičková, se přistěhovali do Chrudimě zatím neznámo odkud - podle literatury někdy v roce 1791 nebo 1792, kdy se Resselův otec stal v Chrudimi výběrčím mýta a nápojové daně. To již měli syna Františka Antonína, narozeného 17. 1. 1791 v Čížkovicích (okres Litoměřice). Kromě Josefa se Antonínu Heřmanovi a Marii Anně Resselovým narodily v Chrudimi i dvě dcery, a to Viktorie (nar. 16. 2. 1795) a Marie (nar. 15. 5. 1797).
Můžeme předpokládat, že Josef Ressel navštěvoval trojtřídní chrudimskou městskou školu, i když není nic zachováno o době jeho školní návštěvy a jeho prospěchu. Podle literatury jej připravil katecheta, kapucín Donulus Kora, vyučováním latině ke gymnazijnímu studiu, které Ressel započal v roce 1806 v Linci. Poté odchází do Českých Budéjovic do tzv. bombardýrské (dělostřelecké) školy a po dvou letech odtud do Vídně, kde studoval na univerzitě.
V r. 1814 se stává Ressel žákem lesnického učiliště v Mariabrunnu, dle neověřené legendy v důsledku přízně Františka II., kterého na Ressela jako výborného kreslíře upozornil Resselův (chrudimský?) krajan Jelínek, císařův komorník. Po dvouletém studiu na lesnickém učilišti - s výborným prospěchem - musí Ressel pro nedostatek prostředků školu opustit a stává se roku 1817 lesním (agente forestale) v Krajiné.
V roce 1821 (30. 10.) se v Terstu Ressel poprvé žení s osmnáctiletou Jakobinou von Orebich. Z manželství se narodily tyto děti: syn Rudolf, naposledy finanční komisař ve Splitu, syn Ferdinand, prý přístavní kapitán v Muggii, naposledy diurnista při popl. úřadě v Terstu, a dcera Klementina. Manželka Jakobina však umírá již v roce 1826 a vdovci s malými dětmi nezbývá, než aby se znovu oženil. Učinil tak po čtyřech letech vdovství, kdy uzavřel sňatek s Terezií Kasteličovou. Z druhého manželství Josefa Ressela byly tyto děti: Karolina, Amálie, Pavlína, Jindřich, Albert, August a Julius. Z nich se dožili dospělého věku pouze Jindřich, Albert a Pavlína.
Josef Ressel prožívá svůj život daleko od rodných Čech v tehdy rakouském Přímoří v poměrech více než skromných, ve starostech o četnou rodinu a v pilné úřední práci, která jej vede i na občasné inspekční cesty. Při jedné z nich, vzdálen od rodiny, v noci z 9. na l0. 10. 1857 v Lublani umírá; tam je také na hřbitově u sv. Krištofa pohřben. Druhá Resselova manželka Terezie zemřela v roce 1872 ve Štýrském Hradci.
O mnoho let později vybudoval Lesnický spolek pro Krajinu a Přímoří Josefu Resselovi na hřbitově v Lublani pomník, o jehož udržování se staral. Lublaň dbala o slušný stav pomníku. Když po první světové válce byl z československé strany dán podnět k přenesení Resselových tělesných pozůstatků do Československa, bylo při jednání zjištěno, že Resselův pomník na lublaňském hřbitově není postaven u předpokládaného hrobu, nýbrž že Resselovy pozůstatky byly pohřbeny na jiném blízkěm místě, které však bylo již dvakrát překopáno. K exhumaci tedy nedošlo.
Potomci Josefa Ressela
Z Resselových potomků z prvního manželství známe jeho vnuka Františka (syn Rudolfa Ressela, zemřelého v roce 1907, který z manželství s Hermínou, rozenou Flothovou, zanechal několik dětí. Z nich se však dospělého věku dožil pouze syn, tedy Resselův pravnuk, ing. Rudolf Ressel).
Další Resselův pravnuk, Ferdinand Ressel, je pravděpodobně vnukem Resselova syna Ferdinanda.
Z dětí z druhého manželství, doživších se dospělého věku, byla dcera Pavla neprovdána a žila ve Štýrském Hradci s matkou; zemřela asi v roce 1871. O dalším synu, Albertu Resselovi, víme, že byl železničním inženýrem, byl italským státním občanem a žil ve Florencii. Zanechal pravděpodobně potomstvo blíže neznámé. Snad mezi jeho děti či vnuky náleží i Richard Ressel, který ke 100. výročí narození Josefa Ressela zkomponoval a městskému úřadu v Chrudimi zaslal výtisk svých dvou skladeb (valčíky).
Přestože je zachována řada písemností z ruky dalšího syna Resselova - Ressela, nevíme o něm mnoho.
Rodiče, předkové Josefa Ressela
Mnoho nejasností zůstává i pokud jde o rodiče, případně další předky Josefa Ressela. V době odhalení desky Josefu Resselovi v Chrudimi (v roce 1861) a opět v době oslav 100. výročí Resselova narození (roku 1893) se zajímala veřejnost zejména o národní původ ("provenienci") Josefa Ressela a jeho příslušnost k českému, či německému národu. Veden snahou prokázat Resselův český původ konal městský úřad v Chrudimi úředně pátrání, zejména opatřováním matričních výpisů, případně i jiných dokladů. Je možné pokládat za bezpečně zjištěné, že Resselův otec Antonín Heřman Ressel se narodil 18. února 1762 v obci Jindřichovicích (tehdy Heinersdorf an der Tafelfichte), nyní okres Liberec, jako syn Jana Jiřího Ressela (rychtáře) a jeho manželky Alžběty. Resselův otec byl svým národním původem Němec. Datum a místo úmrtí Antonína Heřmana Ressela nejsou přesně známy, uvádí se pouze, že se tak stalo snad roku 1836 v Praze. Další ascendenti - předci z otcovy strany - nebyli tehdy zjišťováni. Je známo, že ve Vyšším Brodě u svého syna Františka Heřmana Ressela žila a roku 1791 tam zemřela Alžběta Resselová, rozená Kurtzová, z tehdejších Ostritz v Lužici, babička Josefa Ressela z otcovské strany. Byla sestrou opata tamějšího cisterciáckého kláštera.
Matka Josefa Ressela, Marie Anna Konvičková, je známa zatím jen z matričních zápisů děkanství v Chrudimi o narození Josefa Ressela a jeho dvou sester. Datum a místo jejího narození, sňatku a úmrtí nejsou známy, ačkoliv městský úřad v Chrudimi vyvolal svého času (bezvýsledné) pátrání o těchto okolnostech prostřednictvím biskupských konsistoří v Čechách. Dle literatury odešla M. A. Resselová-Konvičková asi v roce 1814 z Chrudimi k synu Josefovi do Vídně, kde prý brzo nato zemřela. Ze jména matky "Konvičková" se usuzuje, že byla české národnosti.
V souvislosti s pátráním po původu rodičů Josefa Ressela se zjistilo, že Resselův otec měl bratra Františka Heřmana. Tento vynálezcův strýc, kancelářský ředitel na klášterním panství ve Vyšším Brodě, měl se svou manželkou, rozenou Šimkovou z Prachatic, několik dětí, z nichž dospělého věku se dožil Resselův bratranec František Vojtěch Ressel, nar. 1791 ve Vyšším Brodě, zemřelý roku 1877, a snad i další bratranec Josef, důstojník (major?), slouživší u vojenského útvaru v Brně, mylně ztotožňovaný s vynálezcem Josefem Resselem. Údaj, uváděný často v literatuře, že František Vojtěch Ressel byl vynálezcovým bratrem, je nesprávný.
Vynálezy Josefa Ressela a jeho syna Jindřicha
Lisovací válcový stroj, šroubový lis na víno a olej, válcový mlýn, přístroj k vyluhování barev, kuličkové ložisko bez tření a mazání, ale i pluh s redukovaným třením či mechanismus divadelního jeviště - to jsou jen některé z desítek vynálezů Josefa Ressela. Jeho jméno je však většinou spojováno především s vynálezem, jenž znamenal zásadní obrat v rozvoji námořní paroplavby 1. poloviny 19. století - s vynálezem lodního šroubu. Přední místo mezi průkopníky tohoto nového pohonu lodí, nahrazujícího kolesový mechanismus, patří Resselovi díky umístění šroubu na zádi lodi mezi zadním vazem a kormidlem (rakouský patent na dobu dvou let získal Ressel v roce 1827) a díky praktickému ověření vynálezu na lodi "Civetta" dne 4.8. 1829 v Terstu.
Dokladů o vlastní vynálezecké činnosti Josefa Ressela se v jeho rodném městě (okresním muzeu) uchovalo jen málo, jedná se o opisy, pořízené Resselovým synem Jindřichem (mimo jiné tzv. Pojednání o Archimedově šroubu k pohonu parních lodí od J. Ressela z roku 1826), o pauzovanou kopii Resselova autografu, týkajícího se zlepšení vynálezu lodního šroubu: Popis účelné formy šroubu k pohonu lodí a řízení lodi z roku 1854; zásluhou profesora F. Péra, který pauzoval a chrudimskému muzeu daroval i výše zmíněný doklad, jsou v chrudimské sbírce uchovány i tři kopie modelů Resselova lodního šroubu (originály v Technickém muzeu ve Vídni), pouze ilustrační hodnotu mají další materiály z majetku tohoto muzea (fotokopie dokumentů).
Snad nejzajímavějším dokladem celého chrudimského souboru je originál Resselova dopisu řediteli Privilegované společnosti luisinské silnice ve Vídni z 30. 6. 1842 - nabídka nové konstrukce železnice (jeden kůň může utáhnout až 100 q). Tvoří však spolu s opisem Resselova dokladu z roku 1854 o vynálezu atmosférické pošty a fotokopií nákresu parního provozu jediné materiály týkající se další vynálezecké činnosti Josefa Ressela.
Pro nedostatek vlastních finančních prostředků a pro nezájem úřadů se J. Resselovi nepodařilo vynález šroubu realizovat a hospodářsky jej využít, uznání i finanční zisky z něho vyplývající připadly jiným osobám. Zcela logicky tedy největší část dokumentů tohoto tematického celku úzce souvisí s obhajobou Resselovy priority vynálezu lodního šroubu.
Konvoluty dokladů "Úřední korespondence..." a "Některé dokumenty, týkající se priority Josefa Ressela..." (opět v opisu Jindřicha Ressela) jsou přehledem bezvýsledného úsilí Josefa Ressela (a po jeho smrti jeho syna Jindřicha) prosadit tyto prioritní nároky u britské admirality. Četné originální dokumenty (novinové články apod.) informují zase o uznání této Resselovy priority americkou odbornou veřejností v druhé polovině 60. let minulého století i o dalším obratu v posuzování priority Resselova vynálezu po uveřejnění článků v anglických časopisech Engineering a The Artizan.
Řada dokumentů chrudimského muzejního souboru se vztahuje i k vynálezecké činnosti Resselova syna Jindřicha. Bohužel ani jeho vynález řiditelného šroubu či návrh remorkérů o ocelových lanech nezajistily svému tvůrci odpovídající ocenění a dostatečné hmotné zajištění.
Pomníky a památníky Josefa Ressela
Nedlouho po Resselově smrti se v Terstu, kde Ressel v roce 1829 konal své pokusy s lodním šroubem na parníčku "Civetta", utvořil komitét, který si dal za úkol postavit Resselovi v Terstu důstojný pomník. Začal za tím účelem se sbírkami a obrátil se také na město Chrudim, jako Resselovo rodiště, se žádostí o příspěvek, jakož i o sdělení některých životopisných dat, potřebných pro zamýšlený spis o Resselovi a jeho vynálezu.
Vyvinula se korespondence, kterou za terstský komitét obstarával zejména jeho sekretář Cervo Reggio, za město Chrudim tehdejší oficiál krajského soudu a pozdější ředitel městských úřadů Alois Gallat; oba si postupně vyměňují i dopisy soukromého charakteru. Komitét vydává také Resselovu biografii - vychází i italská verze životopisu.
Přesto, že na postavení pomníku J. Resselovi byly sebrány značné prostředky, nebyl pomník v Terstu zřízen. Komitét narazil na neporozumění, či spíše odpor italské části terstského obyvatelstva i obecní reprezentace, kteří v Resselovi viděli Rakušana. Tito "Italianissimi" dovedli postavení pomníku zabránit.
Bylo proto rozhodnuto, aby zamýšlený pomník byl postaven ve Vídni, jejíž obecní zastupitelstvo po předchozím souhlasu vlády určilo pro umístění pomníku vhodné a důstojné místo v parku před vídeňskou technikou. Návrh na pomník (bronzová postava vynálezce 3 m vysoká na mramorovém podstavci) vypracoval dvorní sochař a slévač Antonín rytíř Fernkorn. Návrh byl schválen a pomník dle něho realizován.
Na podstavci měla být umístěna měděná deska, uvádějící v latině, že pomník byl postaven: "Josepho Ressel, Patria austriaco, natione Bohemo, dui omnium prior rotam cochlidem pyroscaphis propellendis adplicuit Anno Domini MDCCCXXVII." - tedy česky: "Josefu Resselovi, vlastí Rakušanu, národností Čechu, který první ze všech použil šroub k pohonu parních lodí roku 1827."
Odhalení pomníku ve Vídni dne 18. ledna 1863 bylo spojeno s velkou slavností, k níž byli pozváni také zástupci města Chrudimě - kromě starosty města Josefa Klimeše se této slavnosti zúčastnili i Alois Gallat a obchodník A. J. Neumann, který se později ve Vídni stýkal s Resselovým synem Jindřichem. Z Gallatova pozdějšího popisu slavnosti zjištujeme trapné překvapení chrudimské deputace, když objevila na odhaleném pomníku, že z věnovací desky byla odsekána slova "natione Bohemo - národností Čech". Protest chrudimského poselstva po odhalení pomníku u vídeňského purkmistra Zelenky, který prý delegaci oslovil česky, zůstal ovšem bez výsledku.
Sochař Fernkorn by byl uvítal, aby odlitek jeho vídeňského pomníku byl postaven i v Chrudimi. Učinil v tomto směru městu nabídku, ta však nebyla přijata.
V den, kdy byl odhalován Resselův pomník ve Vídni, měla Chrudim již jiný Resselův památník - pamětní desku na jeho rodném domě čp. 124/1 (staré tereziánské číslo popisné 98/I). Kdo první dal impuls k zasazení desky, nevíme. K vyzvání městského úřadu - snad starosty města Josefa Klimeše - navrhl tehdejší městský stavitel František Schmoranz, aby nákladem obce byla opatřena deska a zasazena na Resselův rodný dům. Z pověření obce pak objednal Schmoranz, s výslovným poukazem od starosty města, aby nápis desky byl český, její zhotovování u pražského kameníka Karla Svobody. Ten dodal pak desku z bílého mramoru, na níž vytesal a vyzlatil text: "V tomto domě narozen jest dne 29. června 1793 Josef Ressel, vynálezce parní lodi šroubové", vše za částku 42 zlatých. Deska byla zasazena do pískovcového rámu na domě čp. 124/I a odhalena dne 29. června - tedy v den Resselových narozenin - roku 1861 při velké slavnosti, jež byla zakončena banketem "na ostrově Střeleckém".
K slavnosti byl pozván i terstský Komitét pro postavení Resselova pomníku, jehož tříčlenná delegace vedená předsedou dr. Jáchymem, rytířem Hierschel-Minerbim, se do Chrudimě - jako host města - dostavila se synem Josefa Ressela, Jindřichem Resselem, který byl městem rovněž pozván a který se již tehdy velmi činně angažoval spolu s Cervo Reggiem pro uznání Resselovy priority vynálezu lodního šroubu a pro uctění jeho památky (názvem veřejného prostranství, postavením pomníku apod.).
Snad slavnostní nálada při odhalení pamětní desky způsobila, že Jindřich Ressel byl při banketu "ve chvíli vhodné co čestný občan chrudimský pozdraven". Diplom čestného občanství pro něj - spolu s obdobným diplomem Františku Palackému a dr. Františku Ladislavu Riegrovi - vyhotovil kresebně chrudimský malíř a fotograf Hummel-Bourdon, kaligrafickou práci vykonal Chrudiman Josef Werner. Ten obdržel z městského důchodu za tuto práci 15 zlatých, zatímco práce Bourdonova byla oceněna obnosem 100 zlatých. Bourdon byl s odměnou spokojen a slíbil odvděčit se obci Resselovým portrétem.
V době zasazení pamětní desky byli vlastníky domu manželé Josef a Josefa Horstovi. Dům sám byl domem varním. Nejstarší zápis týkající se domu je z 18. 9. 1572. Roku 1603 byla jeho vlastnicí Alžběta, manželka chrudimského primátora Samuela Fontina Klatovského, který se velmi aklivně účastnil českého stavovského odboje v letech 1618-1620 a z obavy před trestem spáchal sebevraždu. V době Resselova narození (přesně v letech 1785-1795) náležel dům vlastnicky manželům Michalu a Anně Svobodníkovým. Ještě během pobytu Resselových rodičů v Chrudimi (dle literatury do roku 1814) přechází dům z rukou dalších vlastníků, manželů Václava a Marie Anny Chlebečkových, roku 1800 na pekaře Václava Svobodu, který byl i vlastníkem zrušeného kostela sv. Jana Křtitele, pozdějšího prvního chrudimského divadla.
Do naší doby se rodný Resselův dům uchoval, ovšem jak pokud jde o vnější podobu do ulice, tak i vnitřní uspořádání v podobě značně pozměněné. Jeho podobu z roku 1861 zachycuje dobová kresba pořízená při odhalení pamětní desky, jakož i plánek uložený v archívu stavebních spisů MěÚ v Chrudimi a zachycující stav před přestavbou domu v roce 1883.
Jednopatrový dům měl mansardovou střechu, v prvním poschodí čtyři okna nepravidelně umístěná (3+1) a zcela jednoduchou hladkou fasádu. O jeho vnitřní dispozici nedovedeme říci nic, ježto se nedochovaly žádné plány ani popis. Když však v roce 1883 žádali tehdejší vlastníci - manželé Josef a Marie Kohoutkovi - o souhlas k vnitřní přestavbě domu zřízením nového schodiště a světlíku, byl k úpravě dán souhlas, ježto dle posudku Františka Schmoranze se tím "zbytečným chodbám a pozůstávajícímu temnu odpomůže". Můžeme z toho usuzovat, že bydlení Resselových rodičů (prý v přízemí domu čp. 124/I) bylo skromné.
Z dalších vlastníků provedli manželé Antonín a Anna Vackovi dle plánu chrudimského stavitele Jana Tomáška z roku 1890 novou úpravu uliční fasády (nové umístění oken prvního poschodí, atika a střední štít s oknem). Současně byla nově osazena i Resselova pamětní deska, jejíž trvalé umístění na domě bylo pojištěno domovní služebností "ve prospěch obce královského věnného města Chrudimě".
Vnější vzhled domu - do ulice - byl změněn v roce 1926 úpravou 25 výkladních skříní v přízemí, jež byly naposledy upraveny podnikem Potraviny-Pramen v roce 1976.
O úmyslu postavit důstojný pomník ("monument") v Chrudimi existují doklady již z konce 50. let minulého století. Vážněji se touto otázkou začali představitelé města zabývat až v polovině šedesátých let, kdy město a Komitét pro postavení pomníku v Chrudimi získaly povolení ke sbírkám na pomník ve většině zemí rakouského císařství. O výsledku těchto sbírek jsme informováni jen částečně, lze však usuzovat, že očekávání hlavních iniciátorů zřízení pomníku nesplnily.
Ani doklady v chrudimském muzeu o složených částkách na "fond" pomníku Josefa Ressela (výtěžky tanečních zábav, divadelních představení, dary spolků apod.) z let sedmdesátých a osmdesátých minulého století neposkytují dostatek informací o činnosti přípravného výboru ve věci pomníku Josefa Ressela, víme, že z fondu pro postavení Resselova pomníku obdržel finanční výpomoc Resselův syn Jindřich.
100. výročí narození Josefa Ressela znovu oživilo myšlenku důstojného pomníku vynálezce v rodném městě. Úkolu obstarat potřebné finanční prostředky se ujala "Jednota ku sbírání příspěvků pro zřízení pomníku Josefa Ressela" (stanovy schváleny 10. 1. 1894). I tentokrát však ruch kolem pomníku Josefa Ressela v Chrudimi (jeho hlavními iniciátory byli především příslušníci chrudimské technické veřejnosti) postupně ustal.
Rozhodujícím pro postavení chrudimského pomníku byl až rok 1914, kdy byla objednána první část výtvarných prací pomníku (skici, pomocný model, sádrový model 1:1 ) u sochaře Ladislava Šalouna. Podařilo se získat i většinu finančních prostředků, mimo jiné i od České akademie pro vědy, slovesnost a umění v Praze. V době l. světové války však ke konečné realizaci sochy (jejímu odlití a umístění v Chrudimi) nedošlo a znehodnocením měny po jejím skončení nastaly městu finanční problémy nanovo. Až v závěru roku 1922 zadala městská rada konečně odlití sochy u firmy Anýž v Praze (předcházela další akce k obstarání finančních prostředků, již řídilo "Sdružení techniků chrudimských"), v červenci 1923 zhotovení žulového podstavce (firma F. Foit z Dubí u Telče) a 20. 9. 1923 byla 3 m vysoká socha vynálezce "v momentě, kdy představuje šroub na zádi lodi" umístěna na podstavec před Průmyslovým muzeem. Původní dávný úmysl - umístit sochu na náměstí za hlavním kostelem - byl změněn na přání autora pomníku.
K odevzdání Šalounova pomníku Josefa Ressela veřejnosti došlo teprve 15. června 1924. Důvodem zdržení byla nespokojenost sochaře Ladislava Šalouna s prací kamenické firmy A. Foit, na podstavci pomníku musely být provedeny změny a úpravy. Tato skutečnost spolu s pokročilou roční dobou vedla zástupce obce a přípravného komitétu (B. Holas, ing. J. Souček a další) k rozhodnutí předat veřejnosti již postavený pomník při příležitosti dalšího Resselova výročí, tj. v červnu následujícího roku. Tento záměr se však setkal s kritikou veřejnosti i negativním stanoviskem místního i krajského tisku. Tyto výtky zřejmě způsobily, že při předávání pomníku veřejnosti byla účast občanstva dosti skromná a ani oficiálních hostů se nedostavilo mnoho. Samotná slavnost však byla náležitě připravena. Konal se slavnostní průvod městem, u pomníku zazpívaly pěvecké sbory "Slavoje", hlavní projev přednesl za České vysoké učení technické jeho profesor a akademický funkcionář ing. dr. tech. Jan Hýbl a v Průmyslovém muzeu pro východní Čechy byla pro účastníky slavnosti otevřena výstavka o životě a díle oslavence z fondu chrudimského muzea, obohacená o sbírky z majetku Národního technického muzea v Praze. Krátkým projevem oslovil účastníky slavnosti i autor pomníku prof. Ladislav Šaloun, jenž jej odevzdal veřejnosti.
Pokud je známo, je časově posledním pomníkem J. Ressela pomník v místě úmrtí vynálezce - v Lublani. Byl slavnostně odhalen 21. 11. 1937 především zásluhou "Sdružení jihoslovanských inženýrů a architektů v Lublani" před technickou fakultou tamější univerzity za účasti zástupců města a dalších veřejných institucí a spolků, mimo jiné i zástupců československého konzulátu a Čs. obce v Lublani. Informace o autoru pomníku či autoru případné architektonické úpravy jeho umístění nejsou známy.
Oslavy Josefa Ressela
Sté výročí Resselových narozenin v roce 1893 bylo podnětem pro řadu vzpomínkových slavností.
V Chrudimi již v polovině prosince 1891 upozorňoval spolek "Ressel" na blížící se výročí a také Jednota chrudimských občanů nabízela městské radě při oslavách svou spolupráci. Organizaci oslav převzala městská rada. Den před výročím se večer před radnicí shromáždil průvod korporací a spolků s lampióny a odebral se k Resselovu rodnému domu, kde zpěvácký spolek "Slavoj" zazpíval kantátu na slova dr. Karla Pippicha s hudbou ředitele kůru Aloise Hniličky. Dům byl ozdoben sádrovým reliéfem, který vytvořil odborný učitel místní průmyslové školy pro zpracování dřeva Kunzhart (obdržel za celkovou výzdobu 30 zlatých), a věncem z vavřínu a dubových ratolestí, zaslaným k oslavě vídeňským Komitétem pro oslavu 100. výročí Josefa Ressela.
Ve výroční den Resselova narození (29. 6. 1893) se shromáždil v parku před gymnáziem mohutný průvod, který se odebral na náměstí, kde u "štátue" sloužena mše, při níž "Slavoj" zazpíval "Chorál národa českého". Pak následovala slavnostní řeč ředitele městských úřadů Aloise Gallata. Slavnost, jíž nepřálo počasí, byla skončena odpoledne téhož dne na ostrově "Střelnici" koncertem, který uspořádal spolek "Ressel"; čistý výtěžek koncertu byl věnován na Resselův pomník v Chrudimi.
Zvlášt slavnostně proběhly oslavy Resselovy ve Vídni. Tam se utvořil počátkem roku 1893 mnohočlenný komitét pro oslavu stého výročí Resselových narozenin, v němž byly zastoupeny rakouské námořnictvo vojenské i obchodní, průmyslové i obchodní organizace a ministerská byrokracie svými nejvýznamnějšími představiteli. Komitét vyzval k účasti i rodné město Resselovo. Město Chrudim přijalo pozvání, poskytlo komitétu finanční příspěvek a bylo v něm zastoupeno svým starostou Josefem Klimešem. Komitétu zaslalo i fotografii rodného domu Resselova a pamětní plaketu. Fotografie byla uveřejněna ve slavnostním sborníku, který pod redakcí Louise Gellse komitét vydal. Sborník, nesený dosti zřetelně německou nacionální tendencí, obsahuje zejména Resselův životopis, oddíly o Resselových vynálezech i jeho činnosti, dále obsáhlý oddíl příloh - zde otištěny i dopisy A. Gallata "Komitétu pro postavení Resselova pomníku" z roku 1859, jakož i částečně Resselem samotným vyplněnou tzv. konduitní listinu.
Oslavy se konaly ve dnech 28. a 29. června 1893. První den byl odhalen Resselovi pomník v botanické zahradě "lesnického pokusného ústavu" v Mariabrunnu. Resselovu bustu od sochaře Josefa Kassina z Vídně, která tvoří podstatnou část pomníku, zakoupilo město Chrudim v sádrovém odlitku a umístilo ji v městském muzeu. Dne 29.6.1893 konalo se v aule vídeňské techniky slavnostní shromáždění s pamětní slavností před Resselovým pomníkem.
Slavnostní komitét shromáždil značné prostředky, které nebyly slavnostmi vyčerpány. Město Chrudim se pokoušelo - marně, aby částí těchto prostředků bylo pamatováno na Resselovo rodiště; ve Vídni byla založena Resselova nadace, z níž měli být podporováni posluchači vídeňské techniky a vysoké školy zemědělské. Po oslavách se komitét dnem 17.7.1893 rozešel.
K Resselově památce se při 100. výročí narození přihlásil i "Spolek architektů a inženýrů v království českém", jehož péčí byla odhalena při slavnosti dne 29. 6. 1893 Josefu Resselovi ve vestibulu České techniky na Karlově náměstí v Praze bronzová pamětní deska, dílo prof. J. Kouly. Nákladem spolku vyšla i práce prof. F. G. Péra "Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu".
Památku Resselovu připomněl v Plzni slavností "Spolek techniků v Plzni a okolí".
Konečně nezapomnělo město Chrudim ani na Resselův hrob v Lublani, kam zaslalo finanční prostředky na opatření věnce a stuhy k němu, aby byl v den narozenin náležitě vyzdoben.
80. výročí úmrtí Josefa Ressela v roce 1937 bylo připomenuto oslavami, které patřily v Chrudimi k nejzdařilejším. Po slavnostním průvodu městem, položení věnců k pomníku Josefa Ressela a vystoupení mužského sboru "Slavoje" se konalo slavnostní matiné s projevy 29 významných osobností technického i veřejného života. Hosty slavnosti byli zejména Ladislav Šaloun a pravnuk Josefa Ressela ing. Rudolf Ressel.
Oslavy 150. výročí narozenin Josefa Ressela v Chrudimi se konaly ve zcela odlišných podmínkách. Chrudimští občané památku Josefa Ressela v červnu roku 1943 mohli oslavit pouze neveřejně, zatímco nacistické úřady zneužily Resselovy památky pro své vlastní propagandistické cíle.
Chrudimské oslavy v roce 1957 (v roce 100. výročí úmrtí Josefa Ressela) vyzněly jako celek důstojně. V předvečer jeho úmrtního dne - položením věnců k pomníku oslavence a slavnostními projevy - byla zahájena oficiální část oslav, na ni pak navázal kulturní večer, na kterém zazněla "Chrudimská předehra" skladatele čs. státní hymny F. Škroupa (v podání symfonického orchestru ZK ROH Transporta Chrudim za řízení K. Židka), skladba "Aká si ty krásna" B. Suchoně a "Slavnostní sbor" A. Hniličky; pak následovalo pásmo ze života Josefa Ressela a báseň Jana Nerudy "Vším jsem byl rád".
Součástí oslav 100. výročí úmrtí Josefa Ressela v Chrudimi byl i 149. chrudimský hudební pátek, jehož návštěvníci vyslechli skladby Ludwiga van Beethovena.
Do povědomí účastníků oslav se jistě zapsala i beseda se spisovatelem ing. Zdeňkem Pluhařem o jeho románu "Bronzová spirála" a výstava "Po stopách Josefa Ressela v chrudimském muzeu".
Zájem chrudimských organizátorů o Resselovo výročí se stal podnětem i pro některé centrálně organizované akce. Z Chrudimi vyšel návrh na vydání poštovní známky, věnované slavnému rodákovi - čs. pošta vydala kromě ní (návrh akad. malíř a grafik K. Tondl) dne 5. 7. 1957 i pamětní obálku prvního dne. Na významné výročí Josefa Ressela upozornil i Čs. rozhlas v Praze.
Oslavy 100. výročí úmrtí Josefa Ressela v Praze se konaly v Národním technickém muzeu dne 10. října. Ve vestibulu 1. budovy Českého vysokého učení technického na Karlově náměstí byla znovu osazena pamětní deska Josefa Ressela poškozená za okupace.
Ze zahraníčních vzpomínek na Josefa Ressela se konaly oslavy v Terstu, Lublani a ve Vídni.
Literární ztvárnění Josefa Ressela
Josef Ressel vzbudil nejdříve zájem techniků a historiků, kteří faktograficky zaznamenali hlavně jeho vynálezy a objevy (prof. F. G. Péro, L. Zels aj.). První životopis založený na důkladném studiu pramenů a dokumentů, zvláště v Technickém muzeu ve Vídni a v Chrudimi, napsal B. Lipský (Josef Ressel, příspěvky k životopisu slavného vynálezce, Chrudim 1924). Beletristickou podobu má až životopisné vyprávění Jana Severina Ohnivé perutě z r. 1943 a biografický román Zdeňka Pluhaře Bronzová spirála, vydaný poprvé v r. 1953, který předčí předchozí dílo větším slovesným uměním i jinými kvalitami. Dnešní představy veřejnosti o J. Resselovi vycházejí z Pluhařova díla a z televizního filmu, jehož scénář se o jeho text opíral.
Severin zpracoval příběhy J. Ressela od r. 1806. Ve vstupní kapitole evokuje atmosféru Chrudimi, připomíná chlapcovo nadání a své vyprávění postupně dovádí až k smutné Resselově smrti při inspekční cestě v lublaňských lesích, k níž byl představenými, ač vážně nemocen, přinucen. Rámec Pluhařova románu je časově o něco užší: od Resselových univerzitních studií ve Vídni, která musel z nedostatku finančních prostředkú ukončit, až k jeho úmrtí.
Klíčovým problémem biografické prózy je poměr výchozí skutečnosti a spisovatelovy fantazie, jeho uměleckého výmyslu. Napětí mezi pravdou životní a uměleckou, Goethovo Wahrheit und Dichtung, v ní vyvstává obzvláště naléhavě. Pro poznání Resselova života je proto základní, jak uvedení spisovatelé zacházeli s historickými údaji a jak uplatňovali při modelování postav a rozvíjení děje umělecký výmysl.
Severin a hlavně Pluhař respektovali fakta známá z Resselova života. Pluhař tam, kde fakta chyběla, volně fabuluje a postavu J. Ressela na základě poznání Resselova charakteru, dobových zvyklostí a reálií dotváří. Severin vytváří někdy scény a situace málo věrohodné. První ženu J. Ressela, která zemřela po pětiletém manželství v r. 1826, o níž prameny mnoho neříkají, umísťuje do rybářské rodiny. Prostředí istrijské obce ho pak inspiruje k nevěrohodným scénám, v nichž Ressel s pomocí vodního "děla" hubí žraloky, a pomáhá tak místním rybářům k větším úlovkům ryb. Pluhař zobrazuje Giacominu Orebičovou v souladu s historickými materiály jako dceru z úřednické rodiny.
Zajímavé je užití uměleckého výmyslu při zobrazení audience J. Ressela u císaře. Jisté je, že chudému studentovi byla přiznána finanční podpora, aby mohl pokračovat ve studiu, přímo z osobní pokladny císaře. Traduje se, že k tomuto rozhodnutí přispěl komorník císaře Jelínek, původem Čech a snad chrudimský rodák. Tuto skutečnost s pomocí autorské fantazie oba spisovatelé rozvedli ve scéně, při níž se císař přesvědčil o kreslířském talentu J. Ressela. V jednotlivostech se při tom liší.
Pluhařova a Severinova biografie obsahují hlavní fakta z Resselova života. Severin připomíná jeho studium na gymnáziu v Linci, na bombardýrské škole (dělostřelecké) v Č. Budějovicích, oba používají beletristické zkratky, aby podali informaci o studiu na vídeňské univerzitě a o studiu v lesnickém učilišti v Mariabrunnu s vynikajícím prospěchem (s fiktivní postavou profesora Winklera). V Bronzové spirále se popisuje Resselovo první lesnické zaměstnání v zapadlém Pleterjachu v Dolní Krajině v letech 1817-1820, kde zvelebil zanedbané lesy, vypracoval jejich mapy a vybudoval lesní cesty. Dlouhý život v Terstu (od r. 1820) ve funkci inspektora cís. illyrských lesů a později lesního intendanta, který vyhledával vhodné dřevo pro potřeby námořnictva, byl přerušen zaměstnáním v jiných místech (např. v Benátkách jako lesní technik ve vojenském arsenálu). Ressel služební povinnosti plnil neobyčejně svědomitě, ale jeho návrhy na zlepšení lesního hospodářství našly u nadřízených jen malé pochopení.
Při výběru faktů z Resselovy biografie se životopisci soustředili na jeho práci vynálezce a objevitele. Jeho myšlenka použít lodního šroubu nebyla původní, ale Ressel měl primát v tom, že po řadě výpočtů a zkoušek dospěl k poznatku, že největšího výkonu loď dosáhne umístěním šroubu, dlouhého půl závitu, mezi kýlem a kormidlem. (Privilej, tj. patent, Ressel získal v r. 1827.) Zdá se, že první nákresy se zrodily již za studií ve Vídni, ale tajné experimenty na řece, o nichž píše Severin, jsou autorskou fikcí. Nepodařilo se zjistit, zda líčení Resselových prvních pokusů se šroubem v Terstu na lodi poháněné veslaři odpovídá skutečnosti (Bronzová spirála).
Dějová výstavba Bronzové spirály vrcholí v literárním zpodobení pokusů J. Ressela, při nichž chtěl prokázat přednosti lodního šroubu. První z nich, plavba lodi Civetta, kterou dal postavit terstský obchodník a podnikatel Fontana, skončil v roce 1829 nezdarem. Loď poháněná parním strojem, jehož slabin si byl Ressel vědom a marně na ně upozorňoval, nebyla po úspěšné polovině plavby k majáku schopna návratu do terstského přístavu, protože parní stroj selhal.
Druhým dějovým vrcholem je vyprávění o zkoušce lodního šroubu v témže roce na Seině. Přinese Resselovi, který několik týdnů v Paříži pomáhal při úpravě mechanismu parního stroje a šroubu, zadostiučinění, ale zároveň zklamání. Jako vynálezce uvedl tisk právníka Malara, společníka dvou pařížských továrníků, jimž důvěřivě Ressel bez smlouvy postoupil svůj projekt. Ti sklidili všechen obdiv a slávu. Obraz prudké hádky s Malarem je sice fiktivní, ale umělecky pravdivý. Historicky doložený je právní spor s Fontanou, rovněž v Pluhařově románu ztvárněný. Historicky pravdivé jsou také Resselovy pokusy s vyluhováním barviva ze vzácných dřevin ve službách pařížského továrníka, který zneužil Resselových schopností, aniž mu poskytl alespoň zčásti přiměřenou odměnu.
Třetí dějový vrchol se koncentruje k hlubokému Resselovu zklamání. když v r. 1840 v terstském přístavu zjistil, že obdivovaná anglická lod je poháněna "jeho" šroubem. Uvědomil si, že vlastní neopatrností se dostal projekt jeho lodního šroubu prostřednictvím vychytralého L. Bauera do Anglie. Postavy vystupující v Bronzové spirále jsou jednak autentické, jednak fiktivní (především postavy epizodní). Autentickou osobností je Čech Fr. Škola, asistent silničních staveb v Chorvatsku, dlouholetý Resselův přítel. I postavy, které jsou dílem spisovatelovy fantazie, působí jako umělecky pravdivé, neboť jejich myšlení, jednání a jazykový projev odpovídají době, v níž žily. Korespondence (dopis matky, úřední dopis) je fiktivní stejně jako dialogy, protože v životopisné literatuře jiné ani být nemohou. Řada z nich je dramaticky vyostřena, protože jsou výrazem konfliktu J. Ressela s protřelými obchodníky. Severin a ještě více Pluhař usilovali o vytvoření obrazu J. Ressela v jednotě jeho objevitelské činnosti a soukromého života. J. Ressel trpěl po celý život nedostatkem finančních prostředků a často býval zadlužen. Z malého platu, který se z původních 800 zlatých po řadě let jen o něco málo zvýšil, značnou část pohltily náklady na vynálezy a objevy. Přesto Pluhař zobrazuje rodinný život jako harmonický. Jen jednou si jeho Mína (Orebičová) povzdechne "pořád sama, věčně sama, je mi dvacet let". Proto soudíme na jistou idealizaci při ztvárnění obou manželství. Resselův rodinný život byl pravděpodobně vyplněn svárem vynálezce a jeho potřeb s rolí otce a živitele rodiny. Tato stránka Resselova života zůstala stranou. Zd. Pluhař, sám technicky vzdělaný, byl více zaujat technickými otázkami jeho objevů než psychologickou analýzou Resselovy osobnosti.
Jak se čtenáři J. Ressel celkově jeví? Jako člověk houževnatý, přímé povahy, který se neumí chovat poníženě. Jeho horká hlava, vynalézavý duch byly pro nadřízené nežádoucí, očekávali spíše poslušné plnění povinností a nepřáli si, aby je svými návrhy rušil v klidu a pracovním stereotypu. Ressel si byl vědom své duševní a morální převahy a někdy to nedokázal zakrýt.
Základní příčiny ztroskotání jeho tvůrčích plánů byly dvě. Bezmezná důvěřivost a lehkověrnost, jíž využívali obchodní partneři. O co více měl tento bohatýr ducha se záplatami na kolenou technického nadání, o to méně měl obchodních schopností. Druhou příčinou byl konzervatismus metternichovského Rakouska, které nepřálo novotám a jehož nepružný byrokratický aparát kladl Resselovým patentům do cesty nepřekonatelné překážky.
Pluhařovi se zdařilo vystihnout jeho mimořádnou dovednost aplikovat teoretické poznatky v praxi, technickou předvídavost a představivost, zaujetí, s jakým se přes všechny nezdary znovu vrhal do zápasu za technický pokrok. Z jeho mnoha dalších vynálezů a patentů se připomínají v beletrii jen některé: lis na víno a olej, válcový mlýn, návrh pneumatické pošty mezi Vídní a Lublaní a již připomenutý patent na vyluhování barev.
Spornou a citlivou otázkou je Resselovo češství. Severin se tímto problémem nezabýval - jeho kniha byla vydána za války, kdy Němci z Ressela udělali německého vynálezce - v Bronzové spirále se na několika místech zdůrazňuje jeho české cítění. Ressel, rodem Čech, nebyl a nemohl být uvědomělým vlastencem, považoval se za rakouského občana, jak dosvědčují dokumenty.
V závěru života Ressel marně usiloval o uznání priority vynálezu lodního šroubu. Anglická admiralita vypsanou odměnu 20 tisíc liber nespravedlivě rozdělila několika Angličanům. Teprve devět let po smrti J. Ressela, v r. 1857 v Lublani, přiznala Akademie věd ve Washingtonu nestranným rozhodnutím prvenství J. Resselovi, jehož priorita je od té doby uznávána.